Na západě jména Bun Bun Maru a Daimon Lau asi nikomu nic neřeknou. Přesto je v Japonsku příběh o jejich vzájemné rivalitě dodnes považován za jednen z nejsilnějších příběhů bojovkářské komunity vůbec. Ale nejen to. Souboj, kterým celá jejich anabáze skončila, tehdy redefinoval přístup hráčů k celému žándu a právě díky němu do bojovkářské komunity pronikly věci, které dnes považujeme za NAPROSTO samozřejmé.

Pro začátek malý úvod do tehdejší situace: Píše se rok 1995 a Japonsko ovládla jediná hra: Virtua Fighter 2. Už nikdy si žádná jiná hra v zemi vycházejícího slunce nezíská takovou popularitu jako on. Herny jsou plné a týdně se v nich odehrají milióny zápasů. Z řad hráčů se formují elitní skupiny, které znají a ovládají hru lépe než ostatní. Ti nejlepší z nejlepších jsou národními celebritami, vystupují v televizních pořadech a píše se o nich v novinách.

Současně je to ale doba, kdy internet je ještě v plenkách. Neexistuje Youtube, zápasy se nahrávají na videokazety a není jak je sdílet. Informace se mezi hráči nešíří lavinově, ale jsou vždy sdíleny pouze úzkou komunitou, která je objevila. Navíc díky narůstajícímu elitismu se nové poznatky a objevy spíše tají než odhalují. Současně je to doba, kdy se hráči specializují na hraní jako takové (a to nejen ve VF, ale i obecně). Není zvykem cíleně zkoumat hru a techniky. Většina věcí se objevuje díky náhodě a omylům a ne jako výsledek usilovné práce.

Centrem VF komunity tehdy bylo Tokio. Mělo nejvíc heren a nejvíc hráčů z celého Japonska. Tamní elita byla přesvědčená, že je nadřazená všem ostatním hráčům a s oblibou to dokazovala výlety do herních center v jiných městech, kde zásadně s přehledem drtila všechny místní vyzivatele. A Bun Bun Maru, hráč Wolfa, platil i mezi touto elitou za absolutní špičku.

Jednoho dne se tokijskými hernami začala šířit pověst o neporazitelném hráči z Kjóta. O hráči, který hraje low-tier postavu — Laua — a který vyhrává přes 90 % her pomocí ringoutů. To byl pro místní VF eiltu jasný důkaz toho, že je to nula, která si buduje pověst porážením lokálních noobů: ringoutovat hráče ve VF2 nebylo sice nemožné, ale pokud uměl hrát, nebylo to ani snadné. Takže vyhrávat prakticky jen ringouty… jasný případ jednookého krále, který vládne slepým.

Tak se stalo, že se skupina 20 nejlepších tokijských hráčů vydala do Kjóta, aby vyvrátili šířící se pověsti o neporazitelnosti tohoto hráče — hráče jménem Daimon Lau.

Když dorazili na místo, byli plní sebedůvěry a vyzvali ho k měření sil. Jako první nastoupil uctívaný Bun Bun Maru… A prohrál. 3:0, z toho 2x ringout (1:20 v následujícím videu). A tak to pokračovalo dál a dál. Takzvaná tokijská elita ten den prohrála přes 60 her a nevyhrála ani jedinou. Odjeli se sklopenými hlavami a svému usmívajícímu se pokořiteli přísahali pomstu. Po návratu se najedou Lau stal populární postavou a top pickem, ale nikdo nebyl schopen zopakovat Daimon Lauovy úspěchy.

Všichni totiž sice věděli, jak Daimon Lau vyhrává; netušili ale, jak jeho tajemná technika funguje. Šlo o to, že dokázal udělat speciální útok, který byl provditelný pouze ze dřepu (většinou se používal po low punchi). Ale on ho dokázal udělat ze stoje. Dnes se jedná o známou techniku používanou ve všech 3D bojovkách — insant while standing (iWS) — ale tehdy to bylo něco úplně nového a převratného. Dokonce ani Daimon Lau dlouho netušil, jak to vlastně dělá — veděl jen, že to s určitou (celkem malou) pravděpodobností dokáže. Až jeho sparring partner ZAP přišel na to, jak to celé funguje, a pomohl Daimonovi se celou techniku naučit.

Ale zpět do Tokia. Elitní hráči se po návratu vrhli na VF a trénovali víc, než kdy dřív. Usilovně se snažili odhalit tajemství iWS techniky a přijít s nějakou odpovědí na ni. Po čase Bun Bun Maru věřil, že už ví jak na to — a vyzval Daimona k utkání o titul krále VF. Tento FT1 zápas přenášela v hlavním vysílacím jedna z celoplošných TV stanic (jen pro srovnání — i přes obrovskou popularitu Street Fighteru se Daigovi nikdy nedostalo ničeho víc než dokumentu mimo hlavní čas… A tenhle zápas šel přímým přenosem v nejlukrativnější době!).

Zápas, který začíá v čase 4:40, si Bun Bun sice vedl mnohem lépe než při minulém střetnutí, ale nakonec stejně prohrál 3:2 a Daimonovo kralování pokračovalo. A mělo ještě dlouho pokračovat.

Daimon Lau byl neporaženým králem všech turnajů po bezmála 2 roky. 2 roky, během kterých se stalo samozřejmostí, že top level hráči svou bojovku nejen hrají a zdokonalují svou techniku, ale i aktivně zkoumají, trénují v practice módech a snaží se objevit další a nové techniky. Pak přišel 3. Atnehe Cup, na který bylo pozváno 16. nejlepších 3-členných týmů z celého Japonska. Při rozlosování pavouka si Daimonův tým vytáhl číslo 13. Když byla řada na Bun Bunovi, suverénně prohlásil “Chci 14!” — a skutečně si ji vytáhl. A tak se už v prvním kole tohoto single-elimination turnaje střetly dva nejvíc favorizované týmy — Man the Satanshark, Kassai Lau a Bum Bum Maru vs ZAP, Burun Burun Maru a Daimon Lau.

Man the Satanshark s přehledem vyřadil ZAPa i Burun Burun Marua, aby nakonec podlehl Daimonovi, který si následně poradil i s Kassai Lauem. Bylo ale vidět, že mu oba hráči dali dost zabrat, což zvedlo Bun Bun Maruovi sebevědomí.

Konečně přišel očekávaný zápas (viz. video níž, 7:21). Daimon s úsměvem očekával snadné vítězství a skutečně suvernéně vyhrál 2 kola. Bun Bun byl zoufalý a zoufalé chvíle si žádá zoufalé činy. Pravdou totiž bylo, že Bun Bun již znal odpověď na Daimonovu ultimátní iWS techniku. Společně se svým sparring partnerem Shinjuku Jackym vyvinuli další dnes obecně známou techniku — crouch back dash (jen input byl tehdy náročnější než dnes), která ho dokázala dostat pod Lauův string a umožnila ho counterovat jedním z nejsilnějších VF tahů všech dob — přehozem Burning Hammer. Problém byl v tom, že instantní crouchdash následovaný Burning Hammerem byl na tehdejší poměry tak obtížnou technikou, že ji oba top level hráči považovali za nepoužitelnou v reálném zápase. Jenže teď nebylo na vybranou.

V následujících dvou kolech se Bun Bunovi podařilo 2x po sobě úspěšně provést novou techniku a srovnat zápas na 2:2. Pak přišlo poslední kolo (8:26). Vyděšený Daimon už nechtěl znovu skončit v Burning Hammeru, hrál defenzivně a hodně se krčil. Teď přišla chvíle pro další techniku, kterou Bun Bun vyvinul — option select, který mu umožňoval použít low přehoz na soupeře, když se skrčil, nebo low punch, pokud soupeř stál. To se Daimonovi nelíbilo a rozhodl se, že další low přehoz už nedovolí — a postavil se přímo do dalšího Burning Hammeru.

Tím skončila jedna z nejdelších a nejsuverénnějších dominancí jednoho hráče nad celou komunitou a jedna z největších rivalit bojovkářské historie. Daimon a Bun Bun zůstali přáteli ještě dalších 15 let, než přestali hrát VF. Jejich příběh změnil svět bojovek.

Jak tu již zaznělo, do té doby se nové techniky objevovaly spíš náhodně a practice sloužilo jen k jejich doladění. To se ale změnilo a přišel nový standard. Začalo cílené zkoumání hry, jejích mechanizmů a chyb a hledání způsobů jejich využití. Hodiny strávené v Practice se z úchylky změnily v základ tréninku. A také začalo být zvykem víc sdílet informace…